JAK VZNIKAJÍ...

 

O obrazech, které žijí...

 

 

Obrazy, které mi vznikají pod rukama, cítím jako živé a neustále se vyvíjející. Žijí svým vlastním životem a chovají se doslova jako samostatné jednotky, které si svůj vznik i život šéfují samy. Vnímám, jak na mne mluví svým tichým, ale o to důraznějším hlasem.

 

Když jdu malovat, slyším, jak na mne šeptá ten papír nebo plátno, který si mám zrovna vzít, cítím, jaký druh barev, jaké odstíny a jak a kam je mám poskládat. Tu mne zabrzdí a pomalu roztírám barvy jako med, tu jejich energie nabere otáčky tak, že štětce, hadřík a ostatní pomůcky nestíhají a doslova do toho "vjedu" rukama.

 

 

Roztírám, maluji, tečkuji a obraz někdy řekne "dost" nebo "pausa" a já čekám, třeba i několik měsíců (občas dokonce i let!), než se rozleží a mohu na něm pokračovati. A i kdybych chtěla proces uspíšit, nejde to, prostě to nejde.

 

A pak jeden den si mne obraz zavolá a já náhle vím, jak pokračovat a nemyslím na to, jestli ho dokončím, prostě krok po kroku plním úkoly a pokyny, které vyvstávají v mé mysli a vedou moje ruce.

 

 

A ke konci ten hlas postupně utichá, postupně ustávají i mé tahy štětcem či rukou, barva je rozetřena a já hladím obraz třebas jen suchým štětcem nebo rukama, dolaďuji a "dohlazuji" jeho vzhled.

 

A když už neslyším nic, zastavím se, pohlédnu na celý obraz, otevřu dokořán srdce a nechávám ho proudit do sebe. Nasávám plnými doušky mohutný proud poselství a síly celého obrazu. To je chvíle, kdy sedím u obrazu a celou svou bytostí ho vnímám a jsme jedno.

 

 

Není třeba vše vysvětlovat, neboť ne vše se dá pochopit. A ono ani není potřeba vždy vše chápat. Někdy je důležitější prostě - cítit.

 

 

Dívejte se srdcem...