Tenkrát poprvé...

 

Tyto texty píšu hlavně proto, abych si porovnala myšlenky a emoce. Třeba vás můj proces také v něčem inspiruje, tak ho sdílím:

Včera jsem poprvé vedla ženský kruh v Kunvaldě. Bylo to jako první milování - trošku nemotorné, neohrabané, člověk má pořád tendenci se omlouvat nebo se ptát, jestli to dělá dobře, ale zároveň je úplně fascinován a ponořen v procesu,
Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Je to pro mne úplně jiná a nová pozice. Zjistila jsem, co funguje, co nefunguje, co jsme podcenila, co lze takto dělat a co chce doladit. Dost věcí udělám trošku nebo úplně jinak. Když jsem si je sepsala, bylo jich dost. Až mne to začalo házet do pocitu, že to vlastně bylo úplně celé špatně.


Ale bylo opravdu?
 

Upřímně nevím. Bylo to poprvé. Člověk by od sebe napoprvé neměl očekávat výsledek hodný mistra. Ale udělala jsem to tak nejlíp, jak jsem mohla, na co jsem měla aktuálně sílu a jak mne vedla intuice. Jsem z toho také hodně unavená a když je člověk unavený, všechno vidí hůř.
 

A právě když jsem viděla, co to se mnou dělá, jak mne ten vnitřní kritik po pomoci s úpravami začal srážet a přestal být produktivní (např. se pak už ptal - a jakou známku by sis za dnešek dala? A já viděla to hodnocení v hlavě... Co prosím?!!! Tak přece se nebudu takhle hodnotit? Máme to v sobě strašně zažraný...), bylo mi hned jasný, že takto teda NE. Řekla jsem A dost! a musela jsem se sama sebe zeptat - A zapsala sis i věci, které se povedly?


Ano, vidím, co zlepšovat a dolaďovat. Vidím to! Takže to je třeba super. Oceňuju na sobě tu odvahu, se kterou jsem do toho šla. Šla jsem do toho, když jsem zaslechla volání srdce, i když jsem nevěděla, kam jdu a jak moc bude ten les temný nebo hustý. Jo, byl dost, ale myslím, že jsem tu cestičku našla. Nevzdala jsem to, i když pár žen těsně před akcí odřeklo a nakonec nepřijely ani ženy z našeho staršího kruhu.
 

Byla jsem na to úplně sama - a pracovat se skupinkou, kde jsou všichni introverti a jsou někde poprvé? To je, kurník! ale dřina! :D Ale víte co? My to prostě někdy potřebujeme - pořádnou iniciaci, přerod, porod, převzít zodpovědnost, nespoléhat pořád na něco, na někoho. Prostě to zkusit. A vzít to vážně. Zvlášť když cítíme, že toto je opravdu to, co teď potřebujeme a nevidíme třeba za roh, co z toho vznikne. A já si myslím, že z toho může vzniknout něco moc krásného. A nebo třeba po čase zjistím, že toto není moje cesta. Ale i to jsou velmi cenné lekce. Ale to se všechno uvidí - za zatáčkou. Nebo až za tou další.
 

Takže děkuju! Přítomným - ale právě i těm nepřítomným.
 

I tento text mne léčí a uklidňuje. Život je proces. Je to učení. Chce to prostě na tom makat. A jak jinak se to naučit než praxí? Takže kruh bude znovu. Země to potřebuje. My to potřebujeme. Já to potřebuji. Nejspíš zatím ne tak často, jak jsem plánovala, ale určitě tak jednou za měsíc, abych měla dost času se připravit a měla čas i na svoje ostatní cesty.
 

A věřím, že to příště bude lepší a hladší cesta - protože už jsme ji jednou prošly. Ale určitě tam budou i nějaké nové výzvy - tak se na ně můžu těšit.
 

Ať jsou vaše cesty zelené a zlaté a ať se třebas opět někdy protnou s tou mou.

 


Ta-Tarrká!